P. Martin František Vích
(nar. 1921 v Jiříkově u Litomyšle, zemřel 2008 ve Strakonicích)
Jako zahradnický příručí vstoupil do Kongregace Bratří Nejsvětější svátosti. Vysvěcen roku 1949, zatčen roku 1953. Odsouzen za údajnou velezradu na deset let. Od dubna 1954 do října 1956 pracoval na uranovém dole, kde přežil zával, jehož následky nesl do konce svého života. Následovaly věznice Valdice a Mírov. Po propuštění (v květnu 1960) byl zaměstnán u Komunálních služeb v Českých Budějovicích. Do pastorace se vrátil v roce 1967, kdy nastoupil do dobršské farnosti. V roce 2005 mu prezident republiky propůjčil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je rovněž nositelem řady skautských vyznamenání.
Více jak 41 let byl farářem v Dobrši na Strakonicku, rovněž působil jako farář v Česticích a Vacově. Od roku 1993 do roku 2008 pravidelně vydával farní zpravodaj List z Pošumaví.
Za panem farářem Víchem
Sborník DOBRŠ ’96 obsahující přednášky ze sympózia o obnově Dobrše a příspěvky obecně o problematice ochrany památek, má na úplně poslední straně rubriku „Poděkování“. Děkuje se tam mnohým, kteří ke zdaru sympózia (máme ho všichni ještě v dobré paměti, bylo zakládající a iniciační) přispěli.
Ve Volných listech dobršských dnes chceme několika větami připomenout a vyzdvihnout jednoho z oslovených: děkuje se „páteru M. F. Víchovi za zpřístupnění všech prostorů kostela a fary, výklad o jejich historii, hřejivé slovo“. Ano – pan farář František Vích, řádovým jménem Martin, a tak i titulovaný, narozený roku 1921 v Jiříkově u Litomyšle, jenž zesnul ve Strakonicích v noci ze 7. na 8. října 2008, si zaslouží dnes poděkovat znovu.
Byl členem Sdružení pro obnovu Dobrše a už to nebyla věc běžná. Dal tím najevo svůj zájem o účast na životě veřejném, svůj zájem o obnovu Dobrše a jejích památek, ale i o obnovu přetrhaných vztahů ve vesnickém společenství, což byl a je cíl sdružení. Znali ho všichni. Někteří zpovzdálí, někteří blíže, ale dojmy ze setkání s ním a charakter atmosféry spojené s jeho duchovní prací a působením v Dobrši by popsali všichni stejně: otevřenost novým myšlenkám, úcta a pochopení pro to dobré staré, živá víra, opravdovost a upřímnost. A zároveň individualita a vytrvalost.
Kdo přijel na Dobrš a projevil zájem, nebo se jen poptal, měl dveře otevřené. Na faru, do kostela, do kaple, ke zvonům, památkám, do celé Dobrše. Dnes již – nebojím se napsat legendární – je inscenace De Waldtových barokních kázání hercem Radimem Vašinkou v rámci pracovního setkání nad tímto dobršským farářem, jenž tu působil v první polovině 18. století. A to v kostele, jako součást mše sloužené Otcem Martinem. Ostatně ten se – už se potvrdilo, že právem! – považoval za De Waldtova následníka nejen jako jednotku v posloupnosti dobršských farářů, ale ideově, programově, houževnatou prací pro Slávu Boží, lid a Dobrš.
O činnost Sdružení pro obnovu Dobrše vždy měl zájem a dával nám veškerou svou podporu. To neznamenalo, že by byl bez názoru na to, jak „tu Dobrš“ vlastně obnovovat. Dobré mezilidské vztahy, to mělo být základem, o to se i snažil, a snažil se i moderovat napětí vzniklé časem mezi „místními“ a „přišedšími“. Když se ohlížím zpět a počítám, v roce 1996, když jsme oficiálně s činností Sdružení začali, bylo Otci Martinovi sedmdesát pět let. Nám bylo od dvaceti let výše, přesto jsme mnohdy neměli tolik energie, čerstvé vůle ani myšlenek, nápadů jako on. Vždy nás podpořil, i jsme se někdy neshodli, ale pokaždé to byl dialog, my jsme přemýšleli o něm, on přemýšlel o nás, společně jsme dumali nad věcmi dobršskými.
Mám-li tyto řádky ukončit v duchu barokním, v duchu doby, kdy Dobrš byla v rozkvětu a vstoupila do obecného povědomí (kam se dnes znovu dostala, i zásluhou Martina Františka Vícha), pak se musím vrátit k Martinovu jménu: vích jako smotek suchých stébel určený k podpalování, vích zprostředkující životodárný oheň, věčný hořící vích. A je to tak: kdo se s ním setkal, v tom zažehl jiskru
a postupně tak rozsvítil nejen Dobrš, ale i místa, kam se lidé z Dobrše zase rozjeli domů. Trvalá nebeská zář nad touto pošumavskou vsí není už jen dílem Dobršské Madony, ale od loňského podzimu na ní trvale září i další hvězda.
Radek Lunga
Ondřej Jakub de Waldt
Dobrš má i své pozoruhodné historické osobnosti. Mezi ně patří i barokní kazatel a literát Ondřej Jakub de Waldt, který zde jako kněz působil na přelomu 17. a 18 století dlouhých 42 let a sepsall zde zásadní část svého díla – především barokních kázání. Značná část mobiliáře kostela byla pořízena právě za jeho kněžského působení. Jemu je též věnován skromný pomník, který můžete vidět při vstupu na hřbitov farního kostela.