VÝTVARNÁ DÍLNA „MÍSTA PŮSOBENÍ“
(Dobrš červenec – srpen 99)
Předznamenání „Místa působemí“ vypůjčili jsme si od ing.P.Kozáka, autora knihy téhož jména.
Místo působení… Co vlastně je to, co to znamená, co značí?
Kdybyste knihu četli, nebo byli přítomni, tak jako my, přednáškám autorovým na sympoziu Dobrš ?98 či při otevření výtvarné dílny v červenci roku 1999, věděli byste bezpochyby více. Více, ale stejně jenom zlomek toho, jak vše jest, neboť jen dotýkat se je dáno nám – nezasvěceným.
Nezasvěceným?
Ano, o těch dotecích to bylo. O dotecích, hledání citlivosti, senzibility, vnímavosti, o schopnosti se vyjádřit kresbou, barvou, tvarem, činem, akcí.
Vybrali jsme si tři místa, místa mezi mnohými v Dobrši a okolí, která nás zaujala, fascinovala, přitahovala. K nim a mezi nimi trvala naše pouť, naše pokusy o interpretaci.
Místo první – obec, tvrz a kaple sv.Jana a Pavla.
Tvrz jako východisko, hájemství, dílna. Zde, v starobylých zdech , rodily se keramické artefakty, odlitky – masky, busty – sošky – hlavy.
Ve zvonici děla se „bílá“ magie – neboť prostor lásky jest otevřen všem, a tak, díky pochopení otce Martina, i našim pokusům o její vyjádření.
Hromada kamenů, snesených na Šibeniční vrch během desetiletí lopotnou prací venkovanů při obdělávání polí, to byl pro nás onen pupek světa, to byla ta střecha, onen osmý div, odpověď na věčnou otázku: Quo Vadis Homo a – místo druhé. A tak jsme se ptali a hledali odpovědi. Našli jsme nějaké snad – a nic nám nevadily (?) roje much a zápach z nedaleké deponie vepřína.
A po třetí – byl to oheň a pec a místo, co nám učarovaly. Jako na vahách analytických měřil Petr teplo, oheň a kouř v keramické peci, topil dřevouhlím a luštil zvuky zvnitřku. Odměnou dlouhého čekání byl nám ohon komety, sopouch kráteru do nebe vysoko dštící v noci a „zboží“ krásně popraskané, ztmavlé, s náškvarky, jak mladá cikánka, co nemáme ji rádi, však potajmu si sdělujem: ach, jak ta je krásná…
Co ještě říct? Výstava pak a – samozřejmě JINDRA ŠTREIT. Náš zcela vyjímečný host. Co host – on vzal ten problém za své a ví dnes o Podlesí víc než kterýkoliv z nás (a z vás?). Však brzy uvidíme. Výstava chystá se a v hlavní roli – Dobrš, Němčice a okolí. Podlesí Křešničkovo, jak popsal je Josef K. ve svém průvodci krajem svého života a smrti.
A tak – byť krátce před tím hořelo a měli jsme i strach (ne o sebe, však o děti) – dobrý konec, dobré vše. A věříme, že příště zas.
Dětí dvacetpět, šest dospělých, jmenovat netřeba (však – „Mistře“ anonymů, ne pro přijetí hry tvé či snad pro naše bání se).
Kdo bude chtít a v dobrém, ten snadno si nás najde.
A my se těšíme.
Petr Kovář, architekt, člen rady SOD